V akčních či špionážních filmech často vidíme, jak se hlavní hrdina nebo jeho pomocník nabourá do nepřítelova počítače. Případně to může být i obráceně a padouch napadne počítač například některé z vládních organizací.

Ať už se však jedná o kteroukoliv stranu, vždy jsou tyto scény v podstatě stejné: hacker píše chvíli na klávesnici a zanedlouho má přístup k cizím datům, případně na obrazovce běží program, který mu odhalí přístupové heslo.

To v nás vyvolává představu, že se jedná o velmi vzrušující činnost, kterou může provozovat prakticky každý, kdo má dostatečné technické znalosti. A ačkoliv ta druhá část může být pravdivá, hackování ve skutečnosti tak jednoduché ani zábavné rozhodně není.

V první řadě je nutné si do onoho počítače zjednat přístup. To se obvykle provádí pomocí podvodných e-mailů s přílohou, která do našeho přístroje nainstaluje virus, který tento dálkový přístup umožní. Samozřejmě to předpokládá, že je připojen k internetu.

Další možností, jak se do cizího počítače dostat, je použít jeden z programů na dálkovou komunikaci, jako je třeba TeamViewer. Zde je však nejprve nutné přesvědčit oběť, aby si jej nainstalovala a nechala nás připojit. To se obvykle provádí pomocí falešných pop-up oken, která budou tvrdit, že v počítači je virus a že je nutné zavolat na dané číslo podpory Microsoftu. Ve skutečnosti je to však číslo na podvodníky, kteří vás přesvědčí, abyste jim poskytli tímto způsobem přístup.

Získávání hesel také není tak jednoduché. Jistě, existují programy, které je dokážou dešifrovat, ale to platí jen u těch velmi jednoduchých přístupů, které dnes již žádná stránka nepoužívá. Mnohé z nich, jako například banky, mají také takzvané dvoufázové ověření, kdy je potřeba zadat jak heslo, tak i kód, který vám posléze přijde na mobil.

Je tedy dobré si uvědomit, že jako vše ostatní, i hackování je ve filmech zobrazeno především pro efekt, nikoliv pro realismus. A rozhodně není jediné.